|
□
výpravy □
Cesta do hlubin země
□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□
Tato cesta se odehrála v románu jednoho světoznámého fantasty.
Takovou malou cestu ve starých hornických štolách jsme podnikli i
my.
 DOLŮ
DO HLUBIN
Staré důlní dílo -
lokalita rudného dolu s těžbou již
na konci 16. století. Dnes vřesoviště protkané mnoha mělkými i
hlubokými, rozsáhlými pinkami, viditelnými povrchovými pozůstatky po
starém dolování cínu. Dnešním domorodcům při častém sbírání borůvek
připadají přirozené, cizince i zbloudilce uchvacují svojí zvláštní
atmosférou.
Nacházíme se na východ od (v historii dobývání rud významného
horního města) Horní Blatné v Krušných horách.
Ty jsou pojmenovány právě po krušení (těžení) zde všudypřítomných
rud, které zde v minulých staletích probíhalo na mnoha místech a
bylo až do konce 19. století hlavní lidskou činností. Důsledkem
těžby je nespočetné množství štol, dolů, jam a lomů. Těžba nebyla
jen povrchová, ale převážně hlubinná, sledovala žíly dobývaných, ve
své době vzácných, žádaných rud a šla za nimi do značných hloubek. A
právě do jedné z jam se podíváme.
Je
 nás
pět a přijíždíme sem již podruhé. Tentokrát jsme však mnohem lépe
vybaveni. Po sbalení všech důležitostí a krátkém hledání správné
cesty v náročném terénu přicházíme k jedné z velkých pinek (několik
desítek metrů široká, hluboké asi 10m), která působí a zapadá do
krajiny tak, jakoby zde byla odedávna. Po sestupu se na jejím okraji
při jedné ze stěn, z kterých se zde téměř každou chvíli sesouvá
jejich část, otvírá dvoupatrový sešikmený vlez dolů "pod zem".
Před námi se objevuje neuvěřitelně rozsáhlý, 15 až 20m vysoký, o
něco méně široký sál, který slabounce osvětluje průnik světla
z provalených stropů. Přes popadané kamenné bloky se pomalu
přesouváme sálem, jenž je zakončen chodbou s komínem směřujícím
pouze kolmo dolů. Jak malincí si zde připadáme.
Z batohů se na zemi začínají hromadit veškeré potřeby, navlékáme
se do sedáků, kontrolujeme zásobu baterií, fotovýbavu. Počáteční
napětí, lehký strach se náhle mění v příjemné vzrušení.
 První
50-ti metrové lano je shozeno a vůbec není jasné, zda dosáhlo na
dno, kde očekáváme vodu. Žádné slyšitelné šplouchnutí. Spuštěno je i
další, obě jsou pevně zajištěna. První odvážlivec se spouští asi
5metrovou nálevkou, za jejímž okrajem "bůh ví", co ho čeká.
Pod hrdlem komín nečekaně končí a před slaňujícím se otevírá další
asi 10m úzký, sál jehož konce nejsou schopna světla baterek osvítit.
Všude vlhké a bahnité stěny s množstvím volných kamenů, které se
mohou nepředvídatelně uvolnit ve velkém množství. Zub času zde na
narušených horninách intenzivně pracuje. Žádné dno, jen místy úzké
kamenné oblouky mezi stěnami jako vzpěry, dříve možná součásti
souvislého patra. V dalších přibližně 15m hloubky je v boku vidět
šikmá plocha, zřejmě pevný zbytek patra
pokračující úzkou vysokou chodbou dál do tmy.
První již stojí na pevné zemi a čeká na druhého. Nad námi zbytky
trouchnivějící výdřevy.
V boční stěně se hned objevuje další krátká chodba spojující se s
jinou, zatopenou a posléze zavalenou. Vzájemně navázaní,
 ve
dvou se jistící suneme se krok za krokem,
místy se boříme do hlubokého bahna, popraskané země.
Po chvíli zůstáváme stát u dalšího širokého komínu, do kterého nejde
vzhledem k mazlavému bahnu na okraji ani nahlédnout, a tak jen
pomocí hozených kamenů lze tušit jeho podobu a hloubku.
"Jak to vypadá, je vše bez problémů?" ozývá se z vysílačky, pomocí
níž jsme v neustálém kontaktu s druhou polovinou výpravy , která je
nahoře v bezpečí. Dál to však nejde. Je to zklamání, neboť netušíme,
jak to za komínem vypadá. Přes něj nemáme šanci pokračovat. Vracíme
se k slaňovacímu lanu. Pořizujeme cenné fotografie a děláme si
představu o prostoru. Je třeba se rozhodnout co dál.
 Na
opačnou stranu, než jsme dosud byli, to bez jištění skobami nejde.
Pokoušet se navrtávat tyto silně narušené stěny je dosti riskantní.
Ještě je tady dalších asi 30m lana a světla je zatím stále dostatek.
A tak se jeden z nás vydává zpět nahoru přes převis po zabahněném
laně. Čeká ho náročné žumarování (výstup po laně pomocí speciálního
vybavení). Tady se střídáme s těmi, kteří nás "jistili" a dva
odvážnější se spouštějí až na konec lana tam, kde lze tušit v lepším
případě dno či další patro. "Už jsme na konci", ozývá se z
vysílačky. Občas je vidět ze zhora nálevkou slabé mihnutí světla.
Naštěstí radiové spojení je (až na pár výpadků, způsobených terénem)
spolehlivé. Jaké překvapení nás čeká! Průzračná studená voda, dno se
zdá býti v nedohlednu. Teplota se zde pohybuje stabilně kolem 3 až 4
stupňů. Pod hladinou je znát několik dalších chodeb vedoucích mnoha
směry. Ty nám však zůstávají utajeny. Pár posledních záběrů a
žumarovat nahoru, neboť pohyb na šikmé ploše je značně omezen. A
ledová voda rozhodně neláká k osvěžení.
 Po
šesti hodinách procházíme opět úvodním sálem, ve kterém stále hrozí
uvolnění kteréhokoli velkého skalního bloku. To nám však v porovnání
se spodními patry nepřipadá tak hrozivé, byť to není radno
podceňovat, stačí se podívat kolem. Přicházíme na vzduch a světlo,
vlastně tmu. Dávno se totiž setmělo a my se vyhýbáme mnoha dalším
propadům, hledáme kudy se dostat na zpevněnou bezpečnou cestu.
Špinaví a spokojení, beze ztrát, ba naopak obohaceni zážitky
odjíždíme do hornoblatenské hospůdky načerpat tolik chybějící síly.
A shodujeme se na jednom. Nejsme tady určitě naposled, vždyť to byl
jistě pouze zlom z toho, co toto fascinující místo nabízí.
Petr Krása,
2003
|
|
