|
□
výpravy □
ZTRACENÁ KRÁSA VNITŘNÍ DELTY DUNAJE
V
květnu
roku 2002 jsme se ve dvou vydali starým hasičským záchranným člunem
na plavbu z Bratislavy po evropském veletoku - Dunaji. Během plavby
jsme chtěli hlavně pozorovat a fotografovat ptáky na starých
ramenech řeky a poznat ekosystém lužního lesa.
Dunajské
luhy, lužní prales, vnitrozemská delta Dunaje - takto a mnoha
dalšími přízvisky je označován úsek mezi 1860- 1800 km druhé
největší řeky Evropy, odvodňující 1/11 Evropy, úsek mezi Bratislavou
a Komárnem. Řeka zde protéká Podunajskou nížinou a rychlost toku se
zde zpomaluje na pouhých 0,8m/s. Během geologické minulosti, zde
řeka dokázala vytvořit říční náplavy o nejvyšší vrstvě 300 až 400 m.
Středem koryta Dunaje probíhá státní hranice mezi Slovenskem a
Maďarskem. V dávné minulosti neměla řeka na tomto úseku své hlavní
koryto, ale tekla neskutečnou soustavou mnohých meandrujících ramen.
Ta zde zůstala dodnes a v celkové délce dosahují několik set km. V
nadmořské výšce mezi 120 m v "horní" části a 115 m ve "spodní" části
celého území dosahuje terénní nerovnost maximálně několika metrů.
Propletený systém ramen se rozléhá v šíři 2- 4 km po obou stranách
řeky. Ne všechna jsou však průtočná. Některá zatarasili popadané
stromy, jiná jsou slepá, a tak nám mnohdy nezbývá nic jiného, než
pádlovat zpět.
Celá tato oblast je porostlá lužními lesy, přesněji měkkým
luhem. Ten je tvořen měkkými dřevinami, což jsou převážně vrby a
topoly. Luh je ve své podstatě neprůstupným pralesem, kdy je
vegetace pod mohutnými stromy živena pravidelnými záplavami. Stromy,
převážně topoly bílé (Populus alba), dosahují až 30 m výšky,
mezi dalšími, již menšími najdeme jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), olši lepkavou (Alnus glutinosa), javor
jasanolistý (Acer negundo), vrbu bílou (Salix alba) a
vrbu křehkou (S.fragilis). Nižší stromové patro a břehy
kanálů obsazují mnohé keře. Mezi nejčastějšími jsou kalina obecná (Viburnum
opulus), svída (Cornus sp.). Podrost tvoří nepřeberné
množství rostlin a ponoříme-li se hlouběji do pralesa zapleteme se
do popínavého opletníku plotního (Calystegia sepium) a
přilnavého svízele (Galium rivale). Zvítězíme-li nad touto
bariérou, můžeme také ucítit jemné česnekové aroma na jaře bíle
kvetoucího česneku medvědího (Allium ursinum). Díky výživným
půdám roste tu ve velkém kopřiva dvojdomá (Urtica dioica),
hojná je netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), na
vlhkých místech a ve vodě kvete kosatec žlutý (Iris pseudacorus),
zastoupeno je mnoho rodů trav. Velké a vysoké porosty tvoří rákos (Phragmites
australis), velmi časté jsou ostřice (Carex sp.). V
samotných ramenech najdeme zástupce rodu rdest (Potamogeton
sp.). Na několika místech uvidíme porosty až půl metru vysoké
bledule letní (Leucojum aestivum). Samozřejmě dnes pod vlivem
člověka i toto území utrpělo a odvedlo neprávem svou daň. Lesy jsou
zde hospodářky využívané, jejich skladba již není ponechána
přirozenému vývoji, ale je usměrňována k produkci dřeva, vzrostlé
topoly jsou těženy a opět vysazovány na rozlehlých plochách. Nicméně
v nepřístupných místech stále leží přes sebe kmeny spadlých vrb,
porostlé mechem a kolem se pnou liány. Jelikož se již řeka za mnoho
časů zařízla do terénu, břehy jsou většinou pevné a porostlé
neprůstupnými křovinami.
Přestože jsou dna ramen silně bahnitá, pomalý průtok
vodu nekalí, a tak je vidět do hloubky i více jak půl metru. Tyto
vody samozřejmě obývá velké množství ryb. Klidná ramena vyhledává
bolen dravý (Aspius aspius), jelec (Leuciscus sp.),
lín obecný (Tinca tinca), cejn (Abramis sp.), parma
obecná (Barbus barbus), ostroretka stěhovavá (Chondrostoma
nasus), ale nechybí ani štika obecná (Esox lucius) a
sumec velký (Silurus glnis). Když se ptáme "domorodých"
rybářů na početnost druhů ryb, předvádí nám pouze ulovené boleny.
Rozmanitostí se může chlubit také ptačí svět, pro který je
území významným evropským migračním biokoridorem. Z tohoto důvodu
bylo území roku 1993 zařazeno do Seznamu mezinárodně významných
mokřadů Ramsarské konvence. Na rybách jsou závislé volavky popelavé
(Ardea cinerea) a jejich četnost ukazuje na množství potravy.
I přes den lze zahlídnout kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax)
číhajícího na svou rybí kořist. V zápalu lovu nás nechává pomalu
doplout až na několik metrů. Fotografujeme co nejpoklidněji a
necháváme se pomalu odnášet proudem, aniž bychom jej vyrušili.
Nad hladinou neustále prolétávají různí bystří zástupci čeledi
rybákovitých (Sternidae). V místech, kde jsou břehy kanálů
porostlé rákosím, uslyšíme skřehot rákosníka velkého (Acrocephalus
arundinaceus) a pokud budeme mít štěstí, uvidíme ho sedět na
stéblech rákosí. Rozhodně jej ale uslyšíme. Ozývá se řezaně svým
"ret ret ret kít kít karra karra kít". Někde tady má i svá početná
hnízda, která bezproblémově dokáže najít kukačka obecná (Cuculus
canorus). Tu díky početnosti rákosníků uslyšíme a pro její
typický let uvidíme velice často. Svá vajíčka klade právě nejraději
do hnízd rákosníků, kterým potom na úkor svých potomků nezbývá nic
jiného, než se o nežádané ptáče instinktivně starat.
Nad hlavami nám přelétává kormorán velký (Phalarocorax
carbo), který zde v několika koloniích hnízdí na vysokých
stromech a přelétá jednotlivě nebo v hejnech na mnohdy vzdálená
místa lovit ryby. Večer můžeme slyšet hnědě strakatého bukače
velkého (Botaurus stellarius). Zakloníme-li se občas, možná
spatříme kroužit pár orlů mořských (Haliaeetus albicilla).
Nám se je při plavbě podařilo zahlédnout na štěrkových naplaveninách
protějšího břehu hlavního toku, jak majestátně pojídají ulovenou
rybu. Zde je možné vidět i další dva druhy volavek - jak vzácnou
volavku bílou (Egretta alba), tak menší volavku stříbřitou (Egretta
garzetta), snažící se ulovit nějakou rybu v klidnější vodě při
břehu. Nad lodí nám dokonce jednou přelétla i volavka červená (Ardea
purpurea). Byl to jen okamžik, a tak jsem si ji alespoň
nakrátko přibližuji triedrem.
Ptactva je zde nepřeberné množství, ale z větších
živočichů jsme pouze dvakrát na malou chvíli zahlédli nedaleko nás
proplouvat bobra evropského (Castor fiber). Občas nalézáme
pokácené stromy dokazující bobří přítomnost.
V takovémto ekosystému nesmí také chybět široká škála
zástupců hmyzu. Na vodních rostlinách často vidíme sedět nebo v
okolí vody poletovat "težkopádné" zelenožlutě zbarvené vážky rodu
klínatka (Gomphus sp.). Na břehových rostlinách jsme
pozorujeme malé, do 1cm veliké rákosníčky (Donacia sp.).
Samozřejmostí jsou komáři rodu (Aedes sp.), jejichž aktivita
stoupá s nadcházejícím večerem. Jelikož jsme nebyli vybaveni
moskytiérou a nespali jsme ve stanu, ale pouze v hamakách, tito na
nás hromadně nalétávali ještě dosti dlouho po setmění. Pokud
jsou teplé dny, navečer začnou pakomáři kouřoví (Chironomus
plumosus) vytvářet husté svatební roje, které se drží v podobě
vírů nad vodou a nad pobřežními porosty.
Oblast lužních lesů však neleží ani neležela mimo
území využívané lidmi. Rybolov se stal jedním z důležitých zdrojů
potravy, a tak dodnes slepá ramena brázdí čluny a pramice rybářů.
Obyvatelé přilehlých vesnic se soustředili hlavně na rybolov a
zemědělství na zdejších úživných půdách. Jenže stabilitu úrody
ohrožovaly každoroční záplavy závislé hlavně na tání v Alpách, kde
Dunaj pramení. Proto již před několika staletími (tvrdí se, že od 13
století) začali lidé stavět první protipovodňové hráze po vnějším
obvodu luhů. Ty měly zamezit, a částečně se jim to i dařilo, jarním
a letním povodním, ničícím jak obdělávaná pole, tak příbytky. S tím
souvisí také regulace výšky vodní hladiny v ramenech a to stavbou
tzv. hatí, což je příčné přehrazení ramen. Na hatě narážíme
několikrát denně, a to znamená pokaždé vyložit poměrně velký náklad,
loď přetáhnout, případně vylít nabranou vodu a s vidinou další hráze
vzdálené několik set metrů, loď opět naložit. Přehrazení, které
z nadhledu může připomínat systém kaskád, zvyšovalo retenční
schopnost v době záplav, navíc zpřístupňovalo les a pomáhalo při
dopravě dřeva, nutného stavebního materiálu. V posledních stoletích
se začalo v lesích uplatňovat řízené lesní hospodářství. Stále je
však oblast minimálně člověkem dotčená a udržuje si přirozený ráz.
Takto to vypadá na první pohled uvnitř pralesa, ale od
roku 1978 je skutečnost trochu jiná. V roce 1977 se vlády tehdejšího
Československa a Maďarska dohodly na stavbě vodního díla v tomto
území, které zamezí každoročním záplavám, zlepší vodní a půdní
podmínky pro zemědělství a hlavně umožní lepší splutí tohoto úseku
lodní dopravě. O rok později se začala realizovat stavba, která
ovlivnila ráz a silně pozměnila přírodní podmínky v jednom z
největších lužních komplexů v Evropě. Pod Bratislavou u obce Čunovo
byl tok řeky přehrazen a postaveny zdymadla . Na slovenské straně se
začal stavět přímý kanál o šířce mezi 270-730m a hloubce od 7 do
14m. Kanál je od samotného hlavního toku "starého" Dunaje vzdálen v
průměru asi 2,5 km. Jeho délka po ukončení samotné stavby v roce
1992 (s krátkým přerušením výstavby v letech 1989-1991) dosahuje 17
km až po zdymadla v Gabčíkovu. K tomu je nutno ještě přičíst dalších
8 km, než se kanál vlije u Sapu do původního koryta Dunaje. Touto
stavbou zaniklo mnoho kilometrů starých ramen řeky, převážně v horní
části pod Bratislavou v místě dnešní vodní zdrže Hrušov. Jelikož
jsme cestovali podle staré vodácké mapy, marně jsme hledali
rezervaci Ostrov kormoránů a mnohá další místa. Na maďarské
straně naštěstí ke stavbě podobného kanálu nedošlo, protože maďarská
vláda v roce 1989 stavbu přerušila a o rok později definitivně
ukončila. Nedošlo zde k tak výrazným zásahům do přírodních biotopů
jako na straně slovenské, kde postavený kanál odebírá velké množství
vody. Ve starém Dunaji tak poklesla hladina a začalo docházet k
odtoku vody z ramen a vysušování celého luhu, který měl původní
hladinu podstatně výše. Aby tento ekosystém zůstal zachován, musela
být po celé délce starého toku postavena hráz zamezující odtoku vody
z ramen. Nutnému zásahu však padly za oběť další kilometry těchto
ramen. A tak soustava přírodních kanálů není již s řekou spojena
přirozenými vtoky, jak tomu bylo po tisíciletí, ale pro další
existenci ramen je nutné umělé napouštění z vodního díla Gabčíkovo
někde u Dobrohoště. Stavba trvale změnila přes 40 km2 a uměle
zásobená ramena tvoří asi 2/3 původních. Jednou do roka je uměle
přeplaven celý luh, tak aby byl zachován přirozený koloběh. Díky
stavbě vodního díla tvoří komplex ramen "uzavřený ostrov" spojený s
břehy jen jedním mostem (Gabčíkovo), přehrazením (Čunovo) a jedním
přívozem (Vojka nad Dunajom).
Všimněme si ještě původního koryta Dunaje. Jeho směr se
nijak nezměnil, jen klesla výrazně hloubka a řeka se stala užší. V
úseku dlouhém asi 40km není žádný viditelný kontakt s civilizací,
břehy jsou zde občas příkré, jindy silně bahnité, neustále však
porostlé neprostupnými vrbinami. Občas se vynoří malý ostrůvek,
většinou silně zabahněný, nebo nějaká písečná a oblázková
naplavenina. Pokud se den chýlí ke konci je to jediná možnost k
přespání. Příštích několik kilometrů se taková možnost rozhodně
opakovat nebude.
Vydáme-li se odtud dále od řeky, narazíme na
vybudovanou ochranou hráz a za ní již na ramena, která byla původně
pospojována s řekou. Všude na stromech (a to i několik stovek metrů
od hlavního toku) ve výšce postavy a někdy i výše vidíme zapletené
větve a kmeny zabarvené zaschlým bahnem. To tady zanechala stopy
poslední povodňová vlna, která mohla trvat několik hodin, ale i
týdnů. Dnes však již těžko bude modelovat krajinu.
Celá tato oblast spadá od roku 1999 do plošně rozsáhlejší
Chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy.
Od začátku naší cesty uplynul jeden týden. Než jsme dopluli k
prvním ramenům, urazili jsme a s větrem bojovali přes 28 km. V
ramenech jsme strávili 5 dní. Nyní z nich vyplouváme a jsme opět
unášeni vodou "celého" Dunaje. Podle nejbližší značené říční
kilometráže zjišťujeme, že jsme se posunuli "jen" asi o 20 km délky
hlavního toku. V rukách jich ale máme daleko víc. Neustále se
otepluje a každým dnem přibývá dotěrných komárů, jejichž aktivita by
nás asi za několika dalších dnů dovedla k šílenství. Máme před sebou
poslední bivak a komáři nás jakoby na rozloučenou nenechají na
pokoji celou noc. Čekají nás už jen poslední kilometry, než se
dostaneme pod vyústění Gabčíkova. Tady budeme potkávat už jen lodní
kolosy a snažit se jim při přejezdu z jedné strany na druhou, což
může trvat i 2 km, nezkřížit cestu.
Petr Krása, 2003
|
|
